Stmívání - úryvek 1

<u>Stmívání</u>
Když jsme vstoupily do pracovny biologie, Angela si šla sednout k jednomu laboratornímu stolku s černou deskou, přesně stejnému, na jaký jsem byla zvyklá. Ona už měla souseda. Vlastně všechny stolky už byly obsazené, až na jeden. Vedle prostřední uličky jsem poznala Edwarda Cullena podle jeho neobvyklých vlasů, seděl vedle toho jediného volného místa.
Jak jsem šla uličkou představit se učiteli a nechat si podepsat papír, pokradmu jsem se na něj dívala. Pak, právě když jsem kolem něj procházela, se na své židli najednou napřímil. Znovu se na mě zadíval, díval se mi do očí s tím nejpodivnějším výrazem ve tváři - byl nepřátelský, zuřivý. Rychle jsem se podívala stranou, šokovaná, a znovu jsem zrudla. Zakopla jsem o knihu v uličce a musela jsem se zachytit okraje stolku. Holka, která tam seděla, se zachichotala. Všimla jsem si, že jeho oči jsou černé jako uhel. (...)

Nevzhlédla jsem, když jsem si pokládala knihu na stolek a sedala si, ale koutkem oka jsem viděla, že změnil polohu. Odkláněl se ode mě, seděl na krajíčku židle a odvracel obličej, jako kdyby cítil něco, co mu nevoní. Nenápadně jsem si přičichla k vlasům. Voněly po jahodách, jako můj oblíbený šampon. Zdálo se to jako naprosto neškodná vůně. Nechala jsem si vlasy spadnout přes pravé rameno, takže mezi námi tvořily temnou oponu, a snažila jsem se věnovat pozornost učiteli.

(...)

Nemohla jsem se přes tu chvíli ubránit pohledu přes clonu vlasů na toho podivného kluka vedle sebe. Po celou hodinu ani na chvilku neuvolnil tu svou napjatou pozici na krajíčku židle: seděl ode mě tak daleko, jak to bylo možné. Viděla jsem, že ruku položenou na levé noze má zaťatou v pěst, až mu pod bledou kůží vystupovaly šlachy. Ani ty se nikdy neuvolnily. Dlouhé rukávy bílé košile měl vyhrnuté až k loktům a jeho předloktí bylo pod světlou kůží překvapivě tvrdé a svalnaté. Nebyl zdaleka tak hubený, jak vedle svého statného bratra vypadal.
(...)
Znovu jsem po něm koukla, a hned jsem toho litovala. Zase se na mě upřeně podíval, černé oči plné odporu. Ucukla jsem před ním a přikrčila se na židli a najednou mi v mysli problesklo rčení zabíjet pohledem.
(strana 21-23, zkráceno)

<u>Půlnoční slunce:</u>
Dívka kráčela uličkou a mířila k učitelově katedře. Chudák holka: jediné volné místo v místnosti bylo vedle mě. Automaticky jsem knihy z její budoucí části stolu odklidil a srovnal na hromadu. Pochyboval jsem o tom, že by se tu mohla cítit pohodlně. (...) Bella Swanová vkročila do proudu horkého vzduchu, který vycházel z větráku naproti mně.
Její pach mě udeřil, jako by mě někdo praštil beranidlem, jako by vybuchl granát. Ani největší násilí by nedokázalo vystihnout sílu toho, co se se mnou v tu chvíli dělo.
V tom okamžiku jsem se přeměnil. Stalo se ze mě něco, co nebylo vůbec blízké člověku, kterým jsem kdysi byl. Ani stopa po tom kousku lidskosti, jímž jsem se rozhodl zamaskovat.
Já byl predátor. Ona moje kořist. Na ničem jiném nezáleželo.
V mojí mysli nebyla místnost plná svědků - už to byly jenom přidružené ztráty. Záhada jejích myšlenek byla zapomenuta. Najednou už nic neznamenaly... protože už je moc dlouho v hlavě mít nebude.
Byl jsem upír a ona měla tu nejsladší krev, jakou jsem za těch více než osmdesát let ucítil.
Nikdy by mě nenapadlo, že může taková vůně existovat. Kdybych to věděl, už dávno bych ji hledal. Pročesal bych kvůli ní všechny kouty světa. Dokázal jsem si představit tu chuť...
Žízeň v hrdle mě spalovala jako oheň. V ústech jsem měl sucho a vyprahlo. Ani čerstvý proud jedu nedokázal ten pocit rozptýlit. Žaludek se mi svíjel v křečích hladem, který však byl jen ozvěnou žízně. Svaly se mi napjaly jako pružina. Neuběhla ani sekunda. Pořád dělala stejný krok, který ke mně donesl tu vůni. Jakmile se její noha dotkla země, oči jí sklouzly ke mně. Asi to měl být nenápadný pohyb. Naše pohledy se setkaly a já se uviděl v zrcadle těch doširoka otevřených, velkých očí. Šok, který jsem v tom obličeji viděl, zachránil její život o další ožehavý moment.
Ona mi to však neulehčovala. Když si všimla výrazu mého obličeje, krev znovu zalila její tváře tou nejchutnější červenou, jakou jsem kdy viděl. Pach mi zahalil hlavu jako hustá mlha. Nemohl jsem skoro ani přemýšlet. Mé instinkty nesouvisle zuřily, jak se snažily odporovat kontrole.
Šla teď rychleji, jako by pochopila, že by měla utéct. Ve spěchu byla nemotorná - zakopla, klopýtla a málem upadla na dívku, která seděla na židli přede mnou. Zranitelná a slabá. Pro lidi víc než obvyklé.
Snažil jsem se soustředit na tvář v jejích očích. Tvář, kterou jsem s odporem poznával. Tvář monstra uvnitř mě. Tvář, již jsem úsilím a nekompromisní disciplínou zaháněl desítky let. Jak jednoduše se teď vynořila na povrch! Vůně se opět rozvířila okolo mě, rozptýlila moje myšlenky a téměř mě zvedla ze židle.
Ne!
Sevřel jsem spodek lavice, jak jsem se pokoušel udržet na místě. Na tohle nebylo dřevo stavěné. Ruka se mi zabořila do desky a dlaň mi zasypaly piliny. Ve dřevě, které tam zbylo, zůstal otisk mých prstů.
(strana 15 - 17 zkráceno)